Kdo je J. Kajínek
Zroj: www.jirkakajinek.cz
Prachovice nejsou velké. Pár rodinných domků semknutých kolem silnice k Chrudimi, základní škola, kostel, hřiště a hospoda typu "utopenec s pivem". A dvě tři řady bytovek z doby, kdy první sputnik tajemně pípal z vesmíru.
Tady Jiří Kajínek poprvé pípal z peřinky. Narozen 11. 1. 1961 - člověk nemusí být numerolog, aby ho praštilo do očí tolik jedniček v jediném datu. Jednička jako vzor síly a urputnosti, dvojka v součtu jako symbol měsíce. Co právě dorůstá na jedné straně, na druhé ubývá. V tomhle znamení se rodí diplomaté, vyjednavači, lidé, kteří cítí život v protikladech a zvažují pro i proti. Jednička vůdců jim ale vládne.
Otec - dělník v lisovně, rybář koníčkem i založením, matka umírá předčasně na roztroušenou sklerózu.
A starší sestra. Později nejdůležitější člověk v životě Jiřího Kajínka - učně i Jiřího Kajínka - trestance.
"Seděli jsme spolu v lavici, vždycky spíš v tý poslední," vytahuje v Prachovicích školní fotografie Josef Nohejl. "Učit se moc nemusel, stačilo mu to, co pochytil od učitelky ve škole. Lumpárny jsme dělali, ale takový ty běžný. Tenkrát letěly klik-klaky, dvě kuličky zavěšený na šňůrkách, který krásně klapaly, když se to s nima umělo, pak jsme třeba vykuchali pračku a už byl úžasnej kravál..."
Mezi fotografiemi je i jedna fotbalová. Prachovický žákovský tým, kde hubeňourům s pavoučíma nohama a drobkům s rachitickými ramínky vévodí kluk, který se nejspíš těsně před cvaknutím spouště nafoukl, aby co nejvíc prodal vymakaný hrudník a ramena.
"Jirka hrál dycky posledního před brankářem. Stoper, zametač, to byl jeho post. Na nějaký kličky nebo někomu utýct, na to moc nebyl. Šel do hráče silou a měl rád celou hru před sebou. Přehled. Aby ji moh´číst."
Fyzička a intelekt spojený s dobrou pamětí. To byl vklad, který dala příroda Jiřímu Kajínkovi do vínku nejdřív. Jeho šestnáct set kliků, které dělal denně na Mírově, zaujme později mužskou část národa víc než výčet jeho trestů.
"To byla spíš spodní hranice," říká Filip Bergl, advokát, který zná Kajínka více než patnáct let a radil mu při řadě soudních stání. "Dělal i víc, po stovkových sériích, prostě něco neuvěřitelného."
"Měl to opravdu od přírody," vzpomíná další Kajínkův známý Petr M. "Já taky cvičil, ale on třeba zved´činku - a už to bylo na něm vidět. Prostě dar."
V té době se v něm ale utvářejí i další rysy, které mu vydrží až do časů dospělosti.
"Nikdy nekouřil, nepil, dokonce ani kafe," říká Josef Nohejl. "Takže když jsme začali objíždět vesnický tancovačky, vždycky nás všechny rozvážel. Byl ochotnej otočit se třeba i několikrát, jen aby nikdo nezůstal ve štychu. Měli jsme ho rádi. Férovej kluk, kterej uměl držet slovo a zakládal si na tom. Přitom frajer. Letěly na něj vždycky ty nejhezčí holky, u kterejch jsme my ostatní neměli šanci."
Patnáctý rok spoustu dětských vazeb zpřetrhá. Rodina se stěhuje do nedaleké Třemošnice, kde Jiří natupuje do učení. Má z něj být opravář zemědělských strojů. Byl už v té době "načatý" - jak říkají policisté mladým delikventům? Asi ještě ne. V novinách se pak objeví, že v sedmé třídě dostal trojku z chování za krádeže, ale pravda to není. Šlo o nějakou školní lumpárnu a sníženou známku z mravů tehdy dostala půlka třídy.
Ani v učilišti na něj nevzpomínají špatně.
"Nejlíp mu šla matematika a fyzika, ale ne proto, že by šprtal," vzpomíná Kajínkův mistr pan Lhoták. "Měl prostě od přírody dar všechno rychle pochytit. Pamatuju si, že jsem ho zkoušel ze spalovacích motorů - a on mi to briskně vyložil mými vlastními slovy! Opakoval doslova mé formulace, jako kdyby mě zároveň karikoval!"
Nefrajeří, neexhibuje jako spousta puberťáků, je spíš nenápadný - a přece má mezi svými vrstevníky přirozenou autoritu a respekt.
V Kajínkově posudku z učení se můžeme mimo jiné dočíst, že: "Přes své občasné svérázné chování dosáhl v dílně velmi dobrých výsledků." "Co mysleli tím svérázným chováním?" ptali jsme se Kajínkova spolužáka Nohejla, když nám na stejnou otázku nebyl schopen odpovědět mistr Lhoták. "Asi totéž, co tím výstředním oblečením a úpravou vlasů," pokrčil rameny. "A co mysleli tímhle?" "No přece že nosil háro a džíny," zasmál se. "Jako většina z nás, co jsme holdovali Nazarethům a Deep Purpleům."
"Problémy s ním nastaly až ve třetím ročníku. Ale to bylo mimo školu, takže my jsme se o tom nejdřív ani nedozvěděli," říká mistr Lhoták. Problémy jsou v té době hlavně s rekreačními chatami. S těmi, co Jiří Kajínek vykrádá. Ale Jiří už tehdy hraje i karty. A žádný desetníkový mariáš. "Dokázal si už tenkrát, ještě jako kluk, vyhrát v kartách na motorku. Na nortona - a to bylo tehdy něco!" vzpomíná další z těch, co ho znali. "Zjistil, že mu to jde, a začal jezdit i tam, kde se hrál hazard o velký prachy." "Sklon k hazardu byla snad jeho nejhorší vlastnost, když se tak snažím najít nějakou slabinu," říká Kajínkův dlouholetý známý Petr."
"Kdybych hledal první zlom mezi Kajínkem - normálním klukem a Kajínkem - delikventem, pak asi právě tady. Zjistil, že má na víc než opravovat jednou traktory někde v JZD za dva a půl tisíce měsíčně a strávit život v montérkách. Ono je to lákavé, když za jediný večer vyhrajete desetinásobek." "Já myslím, že důležitou roli sehrálo, když se tenkrát vyboural na motorce," říká Petrova žena Jana. I ona zná Jiřího Kajínka už víc než dvacet let.
"To je pravda," potvrzuje Petr. "Já bych řekl, že to byl možná vůbec první moment, kdy začal pochybovat o nějaké spravedlnosti. Miloval motorky, dokonce si už tenkrát ušetřil na Jawu 350 a na sice obnošenou, nicméně koženou kombinézu - to byla tehdy hodně frajerská kombinace. V Heřmanově Městci ho znenadání zaskočilo auto, které mu nedalo přednost na hlavní, kousek od náměstí. Nejdřív přibrzdilo, ale když se přiblížil, tak zase vyrazilo, a navíc se začalo stáčet doleva, jakoby na něj. Jirka se snažil vyhnout, ale nepodařilo se mu to. Trefil motorkou pravé přední světlo - a už letěl. Dost se pomlátil, krční a bederní obratle to odnesly, vypadalo to, že snad vůbec nebude chodit."
"Oni mu tehdy doktoři taky dost necitlivě řekli, že asi ochrne," připomíná Jana. "To byl pro něho šok. Zároveň se ocitl na pokraji drogové závislosti, protože mu začali dávat nadměrné dávky utišujících prostředků. Asi správně, protože bolesti měl. Jenže pak byl problém, jak se z toho dostat.Nakonec se s tím vyrovnal sám, ale muselo mu to dát strašně práce. Jednou nám řekl: "Kdybyste věděli, co to svinstvo dokáže, taky už byste to nechtěli v životě ani vidět..." Skutečný šok ale přišel až po návratu ze špitálu. Řidič toho vozu byl nějaký komunistický bafuňář a papláši se to od začátku snažili hrát na Jirkovu vinu. Naštěstí se jim to nepodařilo. Na místě byly brzdné stopy, tachometr Jirkovy motorky se rozbil při havárii a zafixoval poslední údaj, takže nikdo nemohl tvrdit ani to, že jel moc rychle.
Celé to došlo až k soudu, a když už se zdálo, že spravedlnost přece jen zvítězí a že ten bafuňář vyfasuje trest, zahrál to soud znenadání úplně do autu. Prostě ho zprostil viny. To tenkrát Jirku hodně vzalo.
Nakonec měla ta havárka jediný pozitivní efekt: Jirka aspoň využil jejích následků, aby dostal modrou knížku, aby nemusel na vojnu. "Ten dril a buzeraci bych tam asi nevydržel," říkal.
...Jiří Kajínek se mění. Nikoli v lásce k motorkám: jawa sice přežila havárii ještě hůř než jeho tělo, ale když se opraví a něco se vyhraje v kartách, vydá její prodej na skvost tehdejší doby, na nortona.
Karty Kajínkovi jdou, už dojíždí trabantem svých rodičů i do větších měst, kde se hraje na místech, která zná galerka, hazard o skutečně velké peníze.
Veksluje i s tuzexovými poukázkami, stává se z něj postupně vrcholný produkt časů se slovy Bony a klid.
Svou vizi spořádaného života ještě ale se vším všudy nezapudil.
"Překvapilo mě, když se tu objevil znovu, už po prvním trestu, a zajímal se o to, jestli by si nemohl dodělat maturitu," vzpomíná mistr Lhoták. "Prý ji potřebuje, aby pak mohl jít na práva."
Jaký by z něj byl advokát nebo dokonce soudce? Spíš tolerantní? Nebo naopak přísný, nesmiřitelný?
"On měl docela vytříbený smysl pro spravedlnost," přemítá advokát Filip Bergl. "I když později trochu deformovaný tou kriminální zkušeností. Byl zloděj a věděl, že to, co dělá, je nezákonné. Když ho chytili a usvědčili, bral přiměřený trest poměrně smířeně. Později, když byl obviněn z těch vražd, si při jednom setkání ve vazbě stěžoval: "Tady jsou muklové, co brutálně znásilňujou ženský, sadisticky vražděj´děti, prostě hnus. To jsou odporný kreatury! Ne já! A přitom to čtu v novinách o sobě."
Filip Bergl není sám, kdo Kajínka takhle hodnotí. Hned několik lidí o něm nezávisle na sobě prohlásí, když je zpovídáme, takřka totéž: Kdyby dokázal prodat své nejlepší vlatnosti a kdyby mu to nezkazily ty negativní, mohl z něj být dobrý policista nebo právník.
Takhle už bude stát v soudní síni vždycky jen na opačné straně.
Náhledy fotografií ze složky Jiří Kajínek